Ida Kelarová: Každý máme obrovskou sílu. Jen ji objevit!

Ida Kelarová: Každý máme obrovskou sílu. Jen ji objevit!

Ida Kelarová je zpěvačka, sbormistryně, pedagožka a neúnavná bojovnice za to, aby náš svět byl lepší. V roce 2011 založila pěvecký sbor Čhavorenge podporující romské děti a mladé lidi. Od roku 2014 úzce spolupracuje s Českou filharmonií a v posledních dvou letech nás společná cesta zavedla na Smetanovu Litomyšl, ale také do Londýna. S paní Idou hovoříme v době příprav dubnového koncertu k Mezinárodnímu dni Romů, který vzniká ve spolupráci České filharmonie a České televize.

Když nám loni koncert kvůli zákazu kultury odpadl, vzdala jsem to a bála se, že ani letos nebude nic možné. Že by tam bylo jenom pár diváků, kteří by se museli testovat a ještě být v rouškách, to jsem si neuměla představit. Pro mě by totiž nejkrásnější oslava Dne Romů byla někde v přírodě u ohně… Ale s testy a ještě v těch – jak já říkám – maskách?

Pak ale přišla Česká televize s tím, že by rádi udělali slavnostní večer, který by se přímo vyslal k divákům u obrazovek, a to mě nadchlo. Nikdy jsme nic podobného nedělali, protože jsme před sebou vždycky měli živé diváky, ale věřím, že v této jiné podobě by to mohlo dopadnout. A moc se na to těším.

Ráda bych ten večer z velké části věnovala dětem. Samozřejmě dětem z Čhavorenge, protože náš sbor letos slaví krásných deset let od prvního koncertu, ale chci přizvat také mladého romského klavíristu Radka Bagára z Brna anebo sourozence Šestákovy z Českých Budějovic. Přátelské prostředí pro ně vytvoříme s mojí kapelou Jazz Famelija. A samozřejmě s filharmoniky!

Je důležité připomenout lidem, že 8. duben je Mezinárodní den Romů. Intenzivně všechno chystáme, věřím, že to bude krásný počin – a ta korona nás nezastaví!

Přáli bychom si také, aby během večera měl světovou premiéru filmový klip k prvnímu cédéčku Čhavorenge a filharmoniků Hej Romale. Točil se loni v létě na Slovensku během naší umělecké školy Romano drom v krásné přírodě kousek od Dolného Kubína. Měli jsme obrovskou radost, že se díky České filharmonii podařilo oslovit přes 120 dárců, kteří všichni přispěli, aby se klip, ve kterém si děti z Čhavorenge zahrály, mohl dokončit. Je to vlastně příběh Romea a Julie, ale se šťastným koncem. Rádi bychom, aby se dostal k lidem, které může oslovit, aby se rozletěl do světa jako radostná zpráva o tom, že si jako lidi můžeme rozumět, i když jsme jiní nebo nás oddělují ploty… Klip se jmenuje Baripen, což v romštině znamená hrdost!

Ida Kelarová: Každý máme obrovskou sílu. Jen ji objevit!

Královská švédská akademie hudby jmenovala Idu Kelarovou v roce 2019 svojí členkou – vedle Jonase Kaufmana, Cecilie Bartoli, Riccarda Mutiho, Marthy Argerich, Steva Reicha či Arvo Pärta. O rok dřív ji česká Nadace Pangea ocenila – v Komenského duchu – cenou za „úsilí o nápravu věcí lidských“; jejími laureáty se v posledních třech desetiletích stali mj. Otto Wichterle, manželé Škvorečtí nebo Václav Havel.

Jak jste vlastně prožila uplynulý „koronavirový“ rok?
Každý to prožíváme jinak, protože každého to jinak postihlo. Já byla vždycky zvyklá být obklopená lidmi, hudbou, cestováním, dětmi, dospělými… A najednou přišla stopka, která převrátila celý můj život a musela jsem se s tím nějak vyrovnat. Na jaře jsem mohla zpomalit tempo, což mi vyhovovalo, ale pak mi začal chybět zpěv a lidi. Cítila jsem, že když nezpívám, tak nedýchám. Svíralo mě to.

Do té doby jsem po celém světě hlásala: „Buďme otevření, pojďme zpívat, hudba léčí!“ A najednou pro mě samotnou nastalo období: „Zmlkni a buď ticho!“ Spousta umělců hledala jiné cesty, mnozí šli pracovat mimo obor anebo dělají online koncerty. Přiznám se, že tohle mi nesedí. Moje práce je založená na přímém kontaktu s lidmi, na tom, že je cítím, že se k nim obracím ze srdce. Takže už rok nekoncertuju. Díky filharmonii máme možnost – když to situace dovolí – setkávat se a pracovat s malými skupinkami dětí z Čhavorenge. Za to jsem moc vděčná.

Celkově jsem došla k tomu, že: „Jaké si to uděláme, takové to budeme mít!“ Vždycky jsem to tak měla, i za komunistů. Nikdy jsem moc neřešila politiku, spíš mě zajímala společnost, lidi a jejich příběhy. Během uplynulého roku jsem se nakonec cíleně odpojila od informací a médií, protože jsem si uvědomila, že kdybych všechno sledovala, stala by se ze mě protivná babka, které by to otrávilo život.

Radši dožiju s tím, co mám, co jsem v životě objevila, co jsem si vybudovala a co bych ráda předala dětem a mladým lidem. Ať je kolem systém, jaký je. Chci dětem připomínat důležité věci, na které se zapomíná. Co je to lidskost, co je pravda, to už dnes málokdo ví…

Taková je moje cesta. Budu ráda, když budu moct být tímhle užitečná, a budu to dětem ze všech sil předávat, než z tohoto světa odejdu… Tedy ještě neodcházím, ale musím nad tím přemýšlet. Mám 65 roků a to nevíte, jestli máte ještě dvacet let nebo deset. Jsem samozřejmě blíž tomu odchodu a musím přemýšlet jinak: co tady zanechám, aby můj život měl význam. I když třeba nezměním svět, je důležité investovat do dětí a věřit, že jim můžu dát něco, co jim v jejich životě pomůže, aby se neztratily.

Sbor Čhavorenge  Sbor Čhavorenge

Říkáte, jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Co bychom si podle vás jako společnost měli do budoucna zařídit jinak?
Moje životní filosofie je, že se jako lidé máme otvírat, ne zavírat. Máme srdce, máme svoje cítění a to je to nejdůležitější. Systém kolem, ať je jakýkoliv, nás bude vždycky rozpojovat a zavírat. Teď to vidíme velmi zřetelně. Naše společnost je zmatená informacemi, vystrašená a to je přesně, kam nás chce systém dostat. Daří se mu to. Systém nás zároveň tlačí do toho, abychom se litovali, jak to máme všichni těžké: že my jsem ty chudinky. A když se člověk lituje, vždycky přijde někdo další, kdo ho taky polituje. Tím pádem jsme úplně slabí, jsme obětí systému a to se pak s námi dobře manipuluje.Já se rozhodla, že tohle prostě systému nedovolím. Nejsem tady od toho, abych sledovala různé mediální hádky a bitky. O tom to přece není! Je to o našem já, o našem štěstí, o naší radosti… Jsme tu přece všichni proto, abychom něco ze svého srdce – něco pravdivého – tomuto světu zanechali. Tak se nám bude i lépe umírat, když budeme vědět, že jsme odevzdali to, co jsme odevzdat měli. Budeme mít sami k sobě úctu.

Máme tu obrovský dar, kterým je hudba. A tvořivost. Vždycky říkám: „Na hlavu máme prášky, ale na duši je tu tvořivost.“ Přála bych si, aby naše společnost nové generaci – dětem a mladým lidem – dopřála právě tu tvořivost. Když se budeme uzavírat sami před sebou a před svým srdcem, nejvíc to odnesou děti. A proto si přeju, aby děti více tvořily, aby si v díky tomu víc věřily, aby věděly, že mají nitro a duši a že je to všechno obrovsky důležité právě pro to, aby v životě něco vytvořily. Vzdělání není o tom, co si nacpeme do hlavy a pak zapomeneme, vzdělání je právě o té tvořivosti a obrovské síle, kterou v sobě každá máme. Jen ji objevit!

Musíme zůstat sami sebou, svobodně dýchat a žít. Neuzavírat se do svojí krabičky, nepřestávat komunikovat. A v tomhle se opravdu potřebujeme. Vždyť to přece není tak, že já to všechno zvládnu sama zavřená někde doma, je potřeba pospolitost!

Na konci února pořádala Česká filharmonie koncert věnovaný všem, kteří pečují o vzdělání… A vy teď vzdělání také zmiňujete. Co pro vás je vzdělání?
Začnu zkušeností se vzděláním, jak jsem ho nejčastěji zažívala tady u nás. A to je symbolicky řečeno „hlava“ – dostat všechno do hlavy, všechny znalosti a vědomosti, ať jsou, jaké jsou. Děcka pak ale nevědí, kdo jsou, ze strachu, jaké dostanou známky, jsou vystresované. Nedýchají, aby něco neudělaly špatně. Vzpomínám, jak jsem jako malá hrála na klavír, a když jsem udělala chybu, dostala jsem od paní profesorky tužkou přes prsty. To vás zrovna moc neotevře…

Moje představa o vzdělání je, že by se v něm mělo zejména tvořit a podporovat v tvořivosti. Děti by měly možnost naučit se něco o životě. Mělo by se učit o lidskosti. Aby si děti uvědomily, že mají duši, mysl, svobodu, ale také tělo, protože ani tělo ve škole nefunguje… Místo tvořivosti se známkuje tělocvik a výtvarka.

Jak můžete hodnotit tvoření? Pokud člověk vytvoří něco skutečně ze sebe… Něco jiného je, když dám někomu za úkol obkreslit domeček a on to okno neobkreslí úplně rovně, tam si umím představit, že se to zhodnotí. Ale když jde o to, že se tvoří něco z vlastní duše, tak to máme s obrovskou pokorou přijmout jako dar, který se zrodil. Moc bych si přála, aby učitelé začali více přemýšlet, jak důležitá je svoboda vyjádření. Ta totiž chybí. Všechno se hodnotí. A děti pořád jenom řeší: zvládl jsem to, byl jsem dobrej, nebo jsem neuspěl? Mně se ale takovéhle vzdělávání nelíbí, nesouhlasím s ním.

Vím taky, jak jsou děti šťastné, když si můžou zazpívat nahlas, protože ze sebe potřebují dostat všechno to, co cítí. To ve škole nemůžou. My dospělí k nim často přistupujeme tak, že děti si toho přece ještě spoustu neuvědomují a vlastně ani necítí tolik, jako my dospělí. Ale to je obrovský omyl. Děti cítí všechno, jenom třeba nevědí co s tím. A tvořivost může být v tomto ohledu velká podpora, aby našly způsob, jak vyjádřit to, co cítí. Jenže učitelé, pokud nejsou zaměření cestou k tvořivosti, nemůžou dát dětem podporu… A to mi obecně strašně chybí.

Kdybych měla školu – a chtěla bych ji mít právě z toho důvodu – muselo by to být vyvážené. Samozřejmě aby děti měly vědomosti, aby myslely, ale aby taky tvořily. Dopoledne se učí, odpoledne se tvoří. A v létě se cestuje. Pro mě bylo cestování velká zkušenost. Když jsem odešla z Československa, nějaký čas jsem žila v Anglii, Dánsku a Norsku. Viděla jsem, jak různě lidi žijí. Cestovala jsem tehdy sama s klavírem, vždycky mě ubytovávali v rodinách a mně se to tak zalíbilo, že jsem už na žádné hotely nechodila. Byla to pro mě vysoká škola. Opravdu. Protože najednou vidíte: „Aha, moje máma mě to naučila tak, ale ono to jde i jinak.“ A postupně poznáváte bohatství světa a co je všechno možné. Osvobozujete se z pocitu, že „to jde jen tak a ne jinak“. Děti by měly trávit prázdniny ve světě a učit se! Děcka z Čhavorenge někdy bereme do Švýcarska nebo Německa, kde spolupracujeme s Montessori školami. Jsou to silná setkání.

Co je pro Vás Čhavorenge?
Čhavorenge jsou moje hvězdy. Velká naděje pro všechny ostatní děti, že se můžou dostat tak vysoko a daleko. Pár měsíců před „koronou“ to byly koncerty a workshopy v Londýně. Předtím bylo Severní Irsko, Rumunsko, Bulharsko… Ze začátku to byla cesta ven z osady, teď je to cesta ven do světa. A je úžasné, když vidíte, jak si náš Dominik – moc šikovný a přitom pokorný kluk ze slovenské osady – stoupne a zazpívá sólo v Londýně před celým publikem. A vy před očima vidíte tu chatrčku, ve které žije a kde nemají záchod ani vodu. To je síla.

To je vlastně i odpověď na otázku, co to dětem dává…
Mají možnost uvědomit si, že si mohou věřit a že když vyjdou ven do světa, tak jim lidé dají úctu. To jim v osadě nikdo nedá. A pak taky motivace, že chodí do škol. Nemáme nikoho, komu by bylo patnáct a ukončil školu. Všichni se vyučí, jdou studovat. Máme to pod kontrolou. Máme i takové, kterým je přes dvacet a nechtějí pryč.

Otevřela jsem jim svoji cestu a oni se přidali a jdou. Jednou přijde moment, kdy odcházejí, ale důležité je, že už nikdy nebudou mít takový život jako předtím. A to vím. Když je později potkávám, vždycky nějak vyčnívají. Kvalita života je už jiná.

Zajímavá zkušenost taky je, že děcka s Českou filharmonií na koncertech zažívají od publika tu velkou úctu. Myslím, že jsme skutečně změnili kus společnosti. Ale stejně, když jsou v jiném prostředí, tak – navzdory tomu, čeho všeho dosáhli a na jaké úrovni reprezentují – nedostanou od mnoha lidí ani vteřinu šanci a zažívají opravdu nehezké reakce.

Upřímně řečeno, kdybych já osobně byla v situaci, jako jsou většinou Romové, tedy že jsem ve společnosti nevítaná, mám to každý den naservírované – a to si člověk, který to nezažívá, vůbec neumí představit – tak tady nejsem. A já bych někdy nejradši taky odešla, ale jak můžu odejít, když jsou tady děti, které mě potřebují?

Budu tady kvůli nim, protože tu mám svůj úkol: Jak ty naše dva světy propojit a jak zabránit segregaci, která tady je. Ne že propast mezi námi prohlubujeme tím, že všechna města jsou bez Romů, protože je vystěhovali do ghett, a ještě jim tam dali školy, aby je nikdo nepotkával. To nemůže být nikdy k ničemu dobré. To je časovaná bomba.

A přitom by stačilo, kdybychom si všichni uvědomili, že jsme byli stvořeni ne k tomu, abychom ničili, ale abychom společně tvořili!

Původní rozhovor pro Magazín České Filharmonie si můžete přečíst ZDE

Sdílet:

Zanechat vzkaz

© 2021 Ida Kelarová