Můj domov je, kde jsem já

Tvrdím, že zpívat může každý. Je k tomu ale potřeba se zbavit veškerých zábran a ponořit se do skutečné hloubky svého já. Pokud jde o mě, byla jsem k hraní na klavír přivedena přísnou rukou své matky v pěti letech. Potkalo mě ale velké štěstí, můj otec vždy vydržel u mě sedět celé hodiny, i když začátky museli být pro mého posluchače nudné, byl tam vždy pro mě. Když jsem se později naučila hrát tak, že už to znělo dobře na to, aby se táta rozplakal, pamatuji se, jak mu stékaly slzy po tváři, a cítila jsem, jak byl šťastný a hrdý. Občas se stávalo, že mě uprostřed spánku probudil, abych zahrála něco pro jeho kamarády, které si přivedl domů. Když jsem byla v pubertě, protestovala jsem a hrát přestala. Můj otec mě plačíce na kolenou prosil, abych u hudby zůstala, a že když to udělám, bude moci šťastně umřít. Táta mě říkával, abych hrála, protože to je jazyk, kterému každý porozumí. Hudbu vnímal jako univerzální způsob lidské komunikace. Měl silný pocit, že bude z toho světa moci odejít jen, když tento jeho sen udržím naživu.

Tehdy jsem otce neposlechla, zamilovala se a odstěhovala do Walesu. Prodala jsem svoje piano, a rozhodla jsem se žít nový život. Narodila se mi dcera. A právě tehdy mne zastihlo lednové psaní od mé matky, ve kterém mi sděluje, že tatínek umřel - Napsala „ Milá Ido stejně tak, jak se rodí na svět děti, tak jiní odcházejí. „Milá Ido, tvůj otec zemřel v listopadu.“ Prožila jsem stavy smutku, rozhořčení, lásky, samoty a uvědomovala jsem si, kolik jsem toho ještě tátovi chtěla říct a za vše mu poděkovat.

Nemohla jsem plakat, ale mohla jsem zpívat. Našla jsem svůj hlas. A od té doby zpívám.

Toto album věnuji svému milovanému  tatínkovi.