Zraněný léčitel

V roce 2000 jsem skončil svou činnost lektora Mezinárodní školy pro lidský hlas Idy Kelarové. Dostal jsem tehdy od Idy nabídku napsat knihu o její práci a životě. Odmítl jsem. Nechtěl jsem se v myšlenkách zdržovat tím, co už jsem ve svém životě považoval za minulost. Dnes mě to mrzí – jako bych nesplnil povinnost. Povinnost ne vůči Idě nebo sobě… jsou věci, které se prostě udělat mají. I když nemusíme vědět proč nebo pro koho. Tento článek nechť je tedy opožděnou a velmi skromnou splátkou dlužníka. Zároveň je to pohled člověka, který měl to štěstí poznat Idu Kelarovou pracovně i osobně a teď se na to všechno dívá z většího odstupu.

Zpěvačka, aranžérka, učitelka, sbormistryně, organizátorka, vůdčí osobnost v oblasti hudby, rómská aktivistka: takto by se dal charakterizovat výčet jejích aktivit. Obrázek by to byl dost nesourodý, kdybychom netušili, co vlastně všechny tyto věci spojuje.

Ida Kelarová je fenomén, u kterého se nedá a nesmí oddělovat profesní od lidského. Její metoda práce s hlasem bývá označována za nebezpečnou a nepochopitelnou. Nejen laici se ptají, o co jde ženě, která požaduje na účastnících kurzu, aby se před ostatními vyzpovídali z traumatizujícího zážitku s matkou, provokuje je k tomu, aby se nebáli vyjádřit svůj maximální vztek, zaváže jim na dva dny oči šátkem, zakáže jim mluvit a když pak tito dospělí a jistě svéprávní lidé pláčou jako malé děti, považuje to za svůj úspěch. A co má to všechno společné se zpíváním?

Rychlokurz Idiny filozofie

Ani dnes pořádně nevíme, kdo jsme. Jednoduše se bojíme a jsme zaseknutí v našich obavách a strachu. Bojíme se toho, že se bojíme. Obáváme se pocitů jako jsou smutek a bolest. Bojíme se zlosti. Bojíme se spokojenosti a také lásky a pocitu milovat a být milován. Došli jsme tak daleko, že jsme se stali obětí našeho systému. Být obětí znamená, že je nám líto nás samotných, stejně tak jako že se cítíme slabí.
I.K.

Idinu práci doprovází základní přesvědčení, že každý může zpívat. Člověk, který nedokáže intonovat, je člověkem, který jen uvěřil tomu, když mu v dětství řekli, že nemá sluch. Toto je zjednodušený obrázek toho, že příčiny uzavřeného hlasu je třeba hledat hlouběji. Hlas je jen indikátorem toho, co se v člověku momentálně děje.

K tomu, abychom se mohli zorientovat v základních obrysech její práce (samozřejmě, že bez praktické zkušenosti se nedá hovořit o poznávání práce), je zapotřebí seznámit se s jejími životními postoji. (Upozorňuji, že fakta z jejího rodinného života, která budu později uvádět, a bez kterých se nedá psát o její práci, budu zmiňovat z jejího osobního pohledu.)

Tak, jak žije, se snaží pracovat, a naopak. Sama před světem neschovává svůj traumatizující vztah s matkou, ale dělí se o tuto zkušenost ve své práci. Hrdě se přiznává ke svým romským kořenům z otcovy strany.

Své spolupracovníky a účastníky kurzů bere přirozeně jako součást velké romské rodiny, o kterou se ráda a s láskou stará. V této velké rodině samozřejmě fungují principy, které se mohou zdát “gádžům” nepochopitelné. Jsou však součástí poznání staré kultury předků, jejíž součástí se ona sama cítí být.

Nedělá hranice mezi hodnotami profesními a lidskými. Stejně jako netřídí základní lidské emoce (radost, smutek, strach, lásku, bolest, hněv) na dobré a zlé. Záleží na tom, jak k nim člověk přistoupí (jak přistoupí sám k sobě, k tomu, co se v něm odehrává). Jestli svou bolest jen zasune hlouběji (“protože cítit bolest není správné”), nebo zda jí dokáže projít a transformovat ji do tvořivého aktu.

Poukazuje na to, jak je současný člověk odpojený od svých citů, jak dnes už nedokážeme prožívat bolest a trpět. V emocích nachází výraz lidské síly, nepovažuje je za projev slabosti, a proto je pro ni slovo emoce častokrát synonymem pro slovo síla.

Navzdory tomu, že způsob její práce s hlasem hraničí s terapií, laboratorní hereckou prací a někomu se dokonce může jevit jako duchovní cvičení, není podpořený žádnými tezemi z knih a nenavazuje na práci žádného mistra. Protože Ida nepřišla na nic z knih, brání se všemu akademickému a téměř buddhisticky odmítá přijmout zkušenosti jiným způsobem než vlastním a přímým prožitím především v emocionální rovině. Jediným zdrojem toho, co dělá, je reflexe na její vlastní život.

Táta a máma

Změny v její kariéře a životní peripetie ani zdánlivě nenaznačují, že by byla ten typ, který chtěl zpívat už od plenek: nenavštěvovala hodiny žádného hlasového pedagoga, neprošla žádnou odbornou přípravou. Na konzervatoři studovala violoncello a potom pracovala v divadle Husa na provázku a to také možná ne z lásky k divadlu, ale spíše kvůli tuláckému a na svou dobu velmi nezávislému životnímu stylu. Hlasový fond, daný od Boha a muzikantské uši – sedí na “disidentských večírcích” za klavírem a zpívá. Lidé chtějí také tak zpívat jako ona. Za pár let je začne učit. Rozhodnutí, podepřené více momentálními životními okolnostmi, než několikaletým cílevědomým šplháním za vysněnou ambicí. Za zásadní zlom ve své kariéře nepovažuje tato žena setkání s významným hudebním producentem nebo skladatelem, ale smrt svého otce.

Když můj otec zemřel, nemohla jsem plakat, ale zpívala jsem a od té doby zpívám doteď. Vždycky mi říkal: ‘Otevři své hrdlo, otevři své srdce, neboj se ničeho a zpívej’.
I.K.

Ida se narodila Ludmile a Kolomanovi Bittovým v roce 1956 v Bruntále. Dcerka učitelky v mateřské škole a kontrabasisty. Své rodiče považuje za své největší životní učitele a zdroj inspirace. Vidí v nich dva protichůdné způsoby zacházení s vlastní silou (= emocí).

Matka. Podle jejích slov energická a dominantní matka neměla zábrany dávat najevo svoje postoje v plné míře a “zabíjela všechny kolem”. V dětství jí chyběl projev matčiny lásky, její objetí, souznění. To nacházela u otce, o jehož romském původu doteď vede s matkou spory. (Matka odmítá, že by její manžel byl Rom.)

Otec. Citlivý a introvertní otec v sobě emoce dusil a “zabíjel sám sebe”. Idu přivedl k hudbě.

Takto zjednodušeně a extrémně vnímala dvě cesty, kterými v životě nechtěla jít. Kde ale najít tu třetí, “správnou, svoji” cestu? Jak nakládat s ohněm svých citů tak, aby člověk nespálil sebe ani druhé, ale zároveň nevyhasl? Odpověď na tuto otázku si našla ve své práci. Dalo by se říci, že sama sebe skrze svou práci znovu objevila.

Idin způsob otvírání a objevování lidského hlasu není vedený zájmem o dosáhnutí technické dokonalosti. Není to snaha jak krásněji, silněji a lépe zpívat. Zpívání a procítění písně je jen záminka k hledání toho hlasu v člověku, který nikdy nikdo jiný neuslyší. Hlasu, který nás vede zpět k vlastním emocím. Především tam totiž Ida nachází základní zdroj života a lidské kreativity.

Můžeme ten hlas pojmenovat jako intuici, nebo jakkoli jinak – důležité je, aby si na to každý přišel sám.

Joj mamo

Zpívání znamená slyšet hlas, který nikdo jiný nemůže slyšet. Poslouchání znamená slyšet hlas, který zpěvák neslyší.
I.K.

Hymnou mezi písněmi v Idině repertoáru je asi pro mnohé “Joj, mamo”. Tuto cikánskou píseň si nejspíš vybavíme jako odrhovačku. V jejím podání, ignorujícím původní rytmické aranžmá, se píseň stává vyjádřením obrovské touhy po mateřském objetí, zoufalou prosbou po lásce a důvěře. V dospělém ženském hlase zaznívá urputná bolest dítěte. Je to pláč, promítnutý do tónů jednoduché melodie. Posluchače přestává zajímat původní rámec melodie písně, do středu ho vtahuje osobní lidská zpověď. Jako by si písní zachraňovala život, jako by ji nemohla dozpívat do konce. Je tam přítomnost smrti a vášně, bijícího srdce.

Kterákoliv píseň se v jejím podání stává dramatickou situací v tom nejvznešenějším smyslu slova. V těch smutných obvykle střídá polohy dusivého napětí a vnitřního konfliktu s osvobozujícím uvolněním nadoraz rozezpívaných tónů refrénu, které mohou působit na posluchače téměř terapeuticky. K čemu to přirovnat? V těchto zeměpisných šířkách se takovýto v dobrém smyslu slova teatrální a excentrický projev asi nejvíc podobá projevu flamenkového zpěváka. Velmi riskantní způsob zacházení s hlasem a svou citovou investicí. Expresivita stylizace překračuje hranice konvenční estetiky zpěváckého projevu nejen v této písni.

Její zpěv často evokuje prosbu, pláč, odevzdání se, touhu. Její hlas se rozprostírá v prostoru jako oheň.

Tento zpěv nechce být příjemný, možná proto je tak zoufale živý. Je neustálou transformací osobní bolesti. Slyšel jsem nejen tuto píseň v jejím podání nespočetněkrát na živo a vždycky se zdála čerstvá jako právě utržený květ. Ida, zpívající po tisící “Joj mamo”, pracuje podobně jako herec, který ztělesňuje v reprízách identickou situaci. Tóny a melodie jsou stále stejné – je to to samé koryto, ve kterém však plyne stále nová řeka. Řeka transformované emoce tady a teď. Takto léčí sebe samu a takto dokáže léčit i ostatní, kteří jí poslouchají.

Naléhavost výpovědi asi úzce souvisí s tím, že odevzdává jen to, co sama bytostně prožila.

Mezinárodní škola pro lidský hlas

Stejně tak na workshopech se dělí s účastníky jen o témata velmi osobně spjatá s jejími životními zkušenostmi. Základním tématem je její bolestný vztah s matkou. Je to zároveň téma univerzální, stejně jako je univerzální i její předpoklad, že každý člověk si v sobě nese traumatizující zážitky s matkou, na které by nejraději nevzpomínal. Na workshopu je účastník vyzýván k tomu, aby se o takovýto zážitek podělil s ostatními. Aby ho vyprávěl, zveřejnil přede všemi během písně “Joj, mamo”. Ostatní mu odpovídají refrénem písně, podporují ho, dopují ho energií svých hlasů. Přímá emocionální účast všech ve chvíli “odkrytí se” jednoho z nich se odehrává prostřednictvím zpívajících hlasů v písni. Vzniká silná atmosféra vzájemné spoluúčasti, a není tu žádný prostor pro sebelítost – hlas musí zazpívat tóny naplno a komunikovat jejich prostřednictvím s ostatními, žádné schovávání se do kouta. Osobní tajemství je zveřejněné, tabu veřejného uctívání matky je narušené, vytváří se úplně nová sociální situace, nová vazba mezi jednotlivcem a společenstvím. Vzniká silné emocionální souznění, podporované společným prožíváním písně.

Už v tom spočívá jeden z Idiných utopistických pokusů vytvořit model jiného světa, světa, ve kterém jsou individuální city sdíleny a oceňovány druhými bez analýzy a odmítání. Projevený pravdivý cit je považovaný za tu nejryzejší a jedinou skutečnost, je odkrytím bohatství a intenzity života, je samotným plynoucím životem. V čem je hodnota bolesti menší než hodnota radosti? Co je špatného na smutku? Všichni máme matku a tento základní vztah – pupeční šňůra – je poznamenán radostí, stejně jako ranou.

Zpívající člověk cítí, že se nemusí schovávat, je akceptován v tom, co cítí, stejně přirozeně, jako je přijímána síla písně. Chybějící mateřské objetí je vyměněno za objetí zpívaného akordu. Účastník workshopu tedy podstupuje obdobný transformační proces jakým prošla Ida ve svém životě. Otevřená rána vytéká do písně, která ji hojí.

Během hodiny takovéto práce se mnohým převrátí vštěpovaný model toho, co se považuje za správné, několikrát vzhůru nohama. Nejedná se o hromadnou hysterii, jsme svědky momentálního svedení energie emocí do formy písně, což lze zajisté považovat za tvůrčí akt. Účastník nepřestává v celé této atmosféře vnímat, že zpívá. Takovýto zpěv se však liší od naší konveční představy – tady člověk písní rozdává sám sebe a zároveň se jejím prostřednictvím objevuje.

Grotowski se během poslední etapy svého bádání v Pontedere soustředil na práci na archaických písních afro-karibské oblasti ve spolupráci s Thomasem Richardsem na projektu “Action”. V doslovu k filmu, ve kterém je “Dounstairs Action” zaznamenaná, se vyjadřuje v tom smyslu, že není zapotřebí pokoušet se rozumět starým textům písní, které herci v projektu zpívají. Písně samy o sobě jsou i bez porozumění textu svým vlastním jazykem, kterému všichni spontánně rozumíme. Dá se říci, že tento reformátor ve starých písních “objevil” pro divadlo důležitý kanál přímé komunikace bez luštění nastražených významů. Poznal jsem Idu v době, kdy záměrně odmítala překládat účastníkům jejích dílen texty písní a zveřejňovat jejich obsah. Jako kdyby i u ní existovala podobná potřeba oprostit člověka od spekulace a rozumování, v současné době tolik používaného k tomu, aby se člověk zorientoval a přežil v dnešní realitě. A stejné prahnutí po ryzosti, autenticitě a čistotě projevení emocí. S tím souvisí schopnost poslouchat a následovat svůj vnitřní hlas. To se však často děje v rozporu s tím, co se od nás v dnešním světě chce a očekává.

Tma a ticho

Dílny Mezinárodní školy pro lidský hlas pod vedením Idy Kelarové jsou místem návratu ke spontánnímu vnímání, ke komunikaci prostřednictvím emoce.

Nejzásadněji to vyjadřuje situace, v níž mají účastníci 48 hodin na očích šátek a nemluví. Procházejí takto denním plánem práce od ranní procházky přes dýchací cvičení, fyzický trénink, práci s hlasem a zpívání. Takto se stravují, takto uléhají do postele. Co se stane, když člověk nepoužívá ty nejdosažitelnější formy komunikace? Co ještě člověku ve tmě zbývá? Dotyk s druhým, zpívaný hlas, vůně jídla, rytmus, akord, emoce. A soustředění na to, co se děje v nitru. A jak vnímá sebe a ostatní, když oči opět otevře?

Takovýto experiment vyžaduje náročnou organizaci a non-stop péči o každého jednotlivého účastníka. Má-li se člověk soustředit během celého workshopu především na to, co cítí, je nutné tomu přizpůsobit podmínky. Lektora takovéto dílny musí neustále zajímat, co se v člověku děje, tedy nejen během jeho zpěváckého výkonu. Váha této zodpovědnosti je veliká a vyžaduje schopnost být dobrým psychologem, mít vysoké IQ, být neustále “ve střehu”. Ida nenechává v tomto smyslu nic náhodě. Jídelníčkem počínajíc a denním plánováním konče. Vše se musí odehrávat v citlivé atmosféře. Účastníci se dovídají, co se bude dít, záměrně až těsně před akcí, nebo s minimálním předstihem. Procházejí takto každou novou zkušeností bez předpojatosti, takříkajíc bezbranně. Člověk se stává křehčím, postupně zahazuje výzbroj, přestává se bránit vůči emocím svým i emocím toho druhého. To, co se v něm děje, nejcitlivěji zaznamenává jeho hlas, proměny jeho hlasu.

Tato netradiční metoda by předurčovala spíš k laboratorní práci za zavřenými dveřmi. Paradoxem je, že tyto dílny jsou otevřeny pro každého. Nezáleží na věku a zkušenostech. Základní přesvědčení Idy Kelarové je, že každý umí zpívat a “v každém z nás je neuvěřitelná síla a zpěv srdcem tuto sílu uvolňuje” (I.K.).

Pro ni to není pouze slovní přesvědčení, naopak. Denně se ho snaží realizovat.

Slova učitele

Když se vyjadřuje o své práci, používá slova, která mají silnou symbolickou hodnotu a pro mnohé se mohou zdát zprofanované. Ona sama je však vnímá nezprofanovaně a věří tomu, co říká, téměř s oddaností a vážností dítěte.

Na vysvětlenou: když jsem byl osmnácti letech na jejím workshopu jako účastník, měl jsem zazpívat píseň “Loli ruža”. Refrén se mi zdál pro můj basbaryton nedosažitelně vysoko a tak jsem protestoval, že to nemám šanci zazpívat. Na moji námitku odpověděla: “Otevři se nahoru.” Záhadná a příliš všeobecná instrukce? Naopak. To “nahoru” byl tehdy můj hrtan, stejně jako požadovaný tón. Cítil jsem v sobě silný nával řeky smutku, která se chtěla zpívanými tóny vysvobodit z mého těla. Stavidlem, které jí bránilo, byl můj mozek – dnes bych řekl chybný psychický návyk, neuvědomované přesvědčení asi každého člověka, že když správný tón netrefí, zesměšní se. Bylo potřeba to risknout, nepřemýšlet, odevzdat se. Intenzita a pronikavost s jakou se ono “soooskeeee” ze mě ozvalo, překvapilo stejně tak všechny ostatní jako mě. Vysoký tón jsem zazpíval přímo, bez příprav, bez techniky. Vlastně naopak. Tón zazpíval mě.

Jistě existuje přirozený, možná až přírodní a vrozený talent učit – odevzdávat zkušenosti, dávat druhým výzvy k tomu, aby rostli. Určitě nestačí být sečtělým a přechytračovat ostatní. Domnívám se, že nestačí ani silné osobní charisma, kdyby chyběla upřímná schopnost dávat.

V přítomnosti Idy Kelarové, tak jak si ji pamatuji já (sedící za klavírem), je obsažené tiché soustředění a důvěra. Jsem přesvědčený, že pouhá její přítomnost otevírá hlas a posouvá jiné. Není třeba nic vysvětlovat.

Pátrání – příběh ze života

Veškeré extatické zkušenosti, které rozhodují o poslání budoucího šamana zahrnují tradiční schéma iniciačního obřadu: utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Z tohoto hlediska kterákoliv nemoc jako výraz povolání plní úlohu iniciace, protože utrpení, které vyvolává, odpovídá iniciačním mukám, duševní izolovanosti “vyvoleného nemocného” a je jakýmsi protějškem rituální samoty iniciačních obřadů; bezprostřední blízkost smrti, kterou nemocný pozná (agónie, bezvědomí, atd.) připomíná obraznou symbolickou smrt při většině iniciačních obřadů.
M. Eliade: Šamanismus a nejstarší techniky extáze, str. 49, ARGO, Praha 1997

Aby se člověk mohl najít, musí být nejdřív ztracený. Aby mohl hledat svůj domov, musí o něj nejdřív přijít.

Idu v jejím dosavadním životním hledání, podle jejího vlastního popisu, provázel pocit, že jí něco chybí. Pátrala po tom. I tím způsobem, že pátrala po svých romských kořenech z otcovy strany. Člověk se může ptát, proč je to pro ni vlastně tak důležité? Vždyť toto pátrání se začalo podobat detektivce na pokračování, stejně jako reakce její matky na ně prostřednictvím médií. Před koncertem v Akropoli, kde se svou kapelou Romano Rat křtila své nové CD, jí kdosi z televize dal do ruky dopis, který její matka poslala řediteli České televize. Píše se v něm, že “údajný romský původ jejího manžela Kolomana Bitty je jen součástí uměleckého image její dcery jako zpěvačky a nezakládá se na pravdě…” (Pozoroval jsem tehdy Idinu reakci – zhluboka se nadechla a odešla na pódium, aby zazpívala… Joj, mamo.)

Vytrvalost hledání svých kořenů a své cesty z ní udělala bojovníka, který se dokáže vždy postavit za své přesvědčení. Je to však bojovník zraňovaný na těch nejcitlivějších místech, když se proti hledání vlastní identity staví vlastní matka.

Snaha utéct před hlubokým smutkem ze vztahu s matkou byla možná jedním z nevědomých podnětů pro Idinu emigraci do Walesu v roce 1982, kde si na břehu moře uvědomila, že vše, co měla ráda a na co byla doma v Čechách zvyklá, ztratila, svého manžela nemiluje, nechce žít na tomto místě, ale cesta zpátky možná není. Taková malá a symbolická smrt, po které následovalo utrpení a smutné, proplakané roky, než se z ní stal učitel velkého srdce a vlivu, kterým poznamenala tisíce lidí různých národností. U šamanů by to byla součást iniciace, kde je nutné projít smrtí, aby člověk v sobě překonal všechno profánní.

Projít skrze smrt, skrz utrpení a nezanevřít asi vyžaduje velké umění žít. Umění učit se od svého vlastního života, nepřestat být dítětem, které se učí.

Když se tedy posuneme v čase nazpět k zraněnému děvčátku Idě, vidíme, jak utrpěný citový výprask od matky a neprojevená bolest později dospělou Idu nasměrovali k pokusu vytvořit si svůj, lepší svět. Pro sebe a pro druhé.

Její unikátní workshopy jsou praktickým výsledkem její naivní snahy změnit svět, ve kterém žijeme. Realizovat svou osobní utopii, následovat dítě v sobě, nerezignovat na svůj dětský sen. Kéž by víc lidí mělo takovouto naivitu a vytrvalost.

A možná by svět naivních lidí byl o mnoho inspirativnější, než svět lidí, kteří se stávají cynickými, nebo rezignovali na svou víru.

Viliam Dočolomanský