Rozhovor s Desideriem Duždou

Hudba. Magická, nepřekonatelná, bez hranic. Vnímáme ji odevšad – všechno má svůj zvuk, tón, kouzlo, prodírá se k našemu sluchu, buší do srdce a do ušních bubínků, zadírá se nám pod kůži, hladí nám duši, láme předsudky, posouvá nás dál, jsme v ní, má nás v moci. Co je to vlastně za hudbu, která povznáší naše nitro? Co všechno vidíme za jejími tóny, hlasem, který zpívá? Pocítili jste už při poslechu hudby stav nekonečna? Jaké to je, existovat v prostoru tónů kytary, v prostoru hlasu zpěváka, který má takovou moc, že nás ovládá?

Ale nechat se ovládat hudbou a zpěvem znamená přijímat víc lásky a klidu, objevovat novou cestu do dimenzí tónu, hlasu, pohybu i citového vzrušení. Měla jsem to štěstí dospět až do tohoto stavu a prožívám ho vždy znovu, když poslouchám romské písně v podání Idy Kelarové, famózní okouzlující a nepřekonatelné ve způsobu jejich interpretace. Zpívá písně, kterým jejich krásu a neopakovatelnost dal jejich skladatel a zároveň interpret – umělec v plném smyslu slova – její manžel, přítel a největší láska v dobrém i zlém, Desiderius Dužda.

Dežo, jak mu všichni říkají, je skromný, citlivý člověk s velkým srdcem, krásnou duší a ještě krásnějším úsměvem, který přináší světélko do našich vystresovaných životů. Vezme svou kytaru, jemně, jakoby ji chtěl pohladit a pozdravit, se dotkne strun a vy se ocitáte ve vesmíru hudby, kam vás může přenést jen vynikající instrumentalista. Jste tam, v rómské hudbě, spolu s ním, posloucháte jeho hlas, vnímáte jeho úsměv, mimiku tváře a náhle jste s ním jedna duše, zníte ve stejné tónině.

Tento vnímavý člověk – umělec – má své charisma, které před Vámi během jeho hudebního projevu přímo rozkvétá, dotýká se Vás a nabízí Vám celou jeho bytost. Zpěvem mluví o sobě, o lásce, o tom, kdo je. Jeho hudba prozrazuje, co ho trápí, těší, čím právě žije…

Pokusil jsem se dát svým skladbám něco ze sebe. Cítil jsem, že právě to, čím procházím a co mě momentálně formuje, musím vložit do skladby, protože jen tehdy to bude pravdivé…

Desiderius Dužda se narodil v Plzni, vyrůstal v Rokycanech, pochází z deseti sourozenců. Otec byl vynikajícím hudebníkem, hrál na všechny hudební nástroje. Vzpomíná:

Byl jsem ze sourozenců nejmladší, otec se mi jako hudebník až tak nevěnoval, všechno své umění odevzdával nejstaršímu bratrovi. Ale já jsem se i tak chtěl stát muzikantem. Maminka mi říkala, že když jsem byl malý, vždy, když naši hráli, vzal jsem si ramínko na šaty a hrál na ně jako na kytaru. Svoje první akordy jsem se naučil sám, poslouchal jsem, jak hrají bratři a otec. A hodně jsem cvičil, chtěl jsem být dobrým hudebníkem. Moje dětství bylo dost těžké, byla velká bída. Měl jsem velké sny, chtěl jsem to, co měly ostatní děti. Ale dostal jsem víc než všichni ti, kteří měli všechno – pocítil jsem sounáležitost rodiny. U nás se stále hrálo a zpívalo – ať jsme byli hladoví nebo ne. Hudba a zpěv mi vynahrazovaly všechny nesplněné touhy.

Jako čtrnáctiletý odešel Dežo do Karviné, vyučil se horníkem a v dolech potom i deset let pracoval. Ale v Karviné se také seznámil s kamarády – hudebníky, se kterými později založil kapelu.

Hrávali jsme na zábavách, v barech. Zpíval jsem Steva Wondera, George Bensona… Tito hudebníci mě fascinovali, byli mými vzory. Poslouchal jsem jejich skladby, učil jsem se hrát na kytaru podle nich, vnímal jsem genialitu jejich improvizace. Ani jsem netušil, že mě to posouvá do hudební roviny, která v budoucnosti určí můj směr.

S kamarády z Karviné hrál sedm let.

V tomto období jsem se toho hodně naučil. Snažil jsem se vnímat každý tón mé kytary, chtěl jsem pochopit, jak přesně vznikla snažil jsem se zlepšovat hlavně v improvizaci.

Následovalo období Věry Bílé a romské hudby.

Vynikající zpěvačku Věru Bílou jsem poznal díky tomu, že v její kapele hrál můj bratr a bratranci. Rozhodl jsem se, že se k nim připojím a zkusím hrát romské písně. Byla to další zkušenost, díky níž jsem začal skládat romské písně. Nebyly ale typicky romské – snažil jsem se do nich vložit všechno, co jsem se naučil, co jsem vnímal od jiných muzikantů – prvky jazzu, funky. Pokusil jsem se dát svým skladbám něco ze sebe. Cítil jsem, že právě to, čím procházím a co mě momentálně formuje, musím vložit do skladby, protože jen tehdy to bude pravdivé. S Věrou jsme procestovali skoro celý svět. Měl jsem tak možnost poznat nové lidi a muzikanty na koncertech a festivalech, což mě velmi inspirovalo. Když jsem byl malý, snil jsem, že procestuju svět, že budu hrát v dobré kapele a poznávat hudebníky. Tento sen se mi splnil a jsem vděčný za všechno, co jsem viděl a naučil se, což mě posunulo v chápání neomezených možností hudby a hudební tvorby.

Pamatuješ si na svou první romskou písničku?

Na tu se nedá zapomenout. Složil jsem ji na vojně, jmenuje se “Muľas mange miri daj” a mám ji v repertoáru dodnes. v roce 1997 jsme s Idou založili romskou kapelu – Romano Rat, hráli v ní samí mladí romští hudebníci. Společně jsme účinkovali pět let. Po celou tu dobu jsem se snažil těmto hudebníkům dokázat, že romská hudba je natolik bohatá, že právě jí můžeme velmi hluboce zasáhnout i neromské publikum.

Poselství Dežovy hudby – jeho neopakovatelných písní – odevzdávají společně s Idou na kurzech lidského hlasu téměř po celém světě. Jeho přítomnost na těchto workshopech zasahuje všechny, bez rozdílu barvy pleti, národnosti – vedle sebe zpívají Dánové, Němci, Rakušané, Švýcaři, Francouzi, Američané… a všichni zpívají rómské písně, jejichž autorem je právě on. Dežovi se tak daří to, co se zatím nepodařilo našim diplomatům – odbourávat předsudky a stavět most z krásy a porozumění. I díky němu jsou těmi mosty, které lidi sbližují, i romské písně.

A čemu se věnuješ v současné době? Nedávno jste absolvovali koncertní turné, účinkují s Vámi vynikající profesionální romští hudebníci.

Momentálně máme kapelu, ve které hrajeme vyloženě jazzově. Naši hudebníci jsou jedni z nejlepších, jsou to skvělí jazzmeni. Věřím, že se nám daří posouvat romskou hudbu trochu do jiných sfér.

Kdo je ve vaší kapele autorem písní?

Většinou komponuji já, ale i naše vokalistka Marie Duždová. Je velmi talentovaná. Jsem na ni hrdý a věřím, že bude ve své tvorbě pokračovat. Byla by velká škoda, kdyby zahodila svůj talent.

Jakou roli hraje ve Tvém životě láska, důvěra?

Když cítím lásku, inspiruje mě to ve všem. Kdybych necítil lásku, můj život by neměl smysl. Mohu říci, že jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Našel jsem lásku ve své ženě – Ida mi jí dává plnými hrstmi, svou láskou mi dává svobodu. A to je pro mě velmi důležité. Věříme a důvěřujeme si navzájem. Věřím že dokud budu žít – díky tomu, že jsem šťastný – dokážu toho ještě hodně udělat pro romskou kulturu, pro její posun. Chci však říct, že i smutek může být inspirací. Často vzpomínám na rodiče. Dali mi vnitřní bohatství, ze kterého čerpám dodnes. Byli jsme chudí, neměli jsme tak bohaté Vánoce jako jiné děti. Jen jednou jsem dostal na Vánoce dárek – čepici. Tehdy jsem byl tím nejšťastnějším dítětem na celém světě. Nikdy nezapomenu na tento můj jediný dáreček z dětství. Až později jsem pochopil, jakou hodnotu měly pro mě tyto Vánoce – seděli jsme všichni za jedním stolem, povídali jsme si a bylo to krásné. A díky Idě, která mě vnímá a dokáže se mnou prožívat můj smutek, nejsem sám. Jestli jsem někdy miloval a myslel jsem si, že miluji, nevěděl jsem, co je láska. Zjistil jsem, že až teď mohu říct, že miluji a že i vím, co láska je. Láska, která obohacuje, láska, která mi dává svobodu, láska, díky které jsem nejšťastnější člověk na celém světě.

Dežo říká, že je nejšťastnějším člověkem na celém světě! Asi to tak bude – vždyť našel svou lásku, s ní i inspiraci, přitom zůstal sám sebou a ve své tvorbě je pravdivý. Kdyby tomu tak nebylo, jak jinak by dokázaly jeho písně dostat posluchače do stavu nekonečna, kde se nic nekončí a všechno začíná. Štěstí člověka závisí od toho, jestli on sám dělá druhé šťastnými. Dežo je šťastný, protože dokáže všechny kolem sebe aspoň na chvilku udělat šťastnými. A tak Ti Dežo za všechny už šťastné ze srdce DĚKUJI.

Denisa Havrľová – Košice, redaktorka romských novin Romano Nevo Ľil