Album nevýslovného smutku

...vzpomínám si na to nevýslovné štěstí, když jsem viděla a cítila mého tátu ve chvílích, kdy býval sám sebou a tak krásný, jak si v normálním životě ani nemohl dovolit být. Viděla jsem ho, jak vyznává lásku svému bratrovi a po tvářích mu stékají slzy. Tenkrát jsem pochopila, že i smutek může být krásný a tato inspirace ve mně zůstala na celý život. Proto tedy “Staré slzy”. A až vám bude smutno, neutíkejte od toho smutku a prožijte si jeho sílu a hloubku. V tomto povrchním světě si prožijte aspoň chvíli v prostoru, o který se s Vámi chceme naším CD podělit.

Album Staré slzy je osobní a veskrze intimní sdělení a stejným způsobem musíme toto poselství přijímat, neboť hlavnímu poslání je na CD podřízeno téměř vše: hudba, výrazové prostředky, způsob zpívání a zprostředkovaně i text. Hudebně CD přímo nevychází z romské hudby, ale jeho hlavní nálady určují jazz, blues, možná i šanson, hrané muzikantsky spíše úsporně a vesměs v pomalých, tichých a delších melodiích. Kdo by čekal přepis, nebo napodobení romských písní, bude velmi překvapen zcela jiným přístupem, jazzovým uchopením skladeb a romské prvky vytrysknou jen místech, kdy i expresivní jazz a blues je pro daná sdělení příliš těsný.

Ida Kelarová a skupina Romano Rat nedávají posluchačům jen pouhé pocity a dojmy, to by vyznělo jen jako bezvýchodný pesimismus, snaží se nás do té smutné hudby vtáhnout osobně. Na překážku není ani fakt, že všechny písně jsou zpívány v romštině. Nejprve si můžete české texty průběžně číst z bookletu, romština je na poslech příjemný jazyk, jakoby odněkud z jihu, podruhé již text nebudete potřebovat, protože pochopíte s jakými pojmy k vám vstupuje.

Hned první píseň Vítr fouká (Balvaj phurdel) zaujme tichým saxofonem s doprovodem piána a drsným hlasem Idy Kelarové, která připomíná skoro soulový projev Evy Olmerové. (“Vítr fouká/padá déšť/Bůh nás všechny volá/nevíme, kam jít/čekáme všichni venku.”) Stále budu žít (Dživava) začíná s harmonikou skoro jako francouzský šanson lehce i hořce se smutným, ale ne pesimistickým odkazem (“až budu tam nahoře/budu vždy s tebou, má ženo/poprosím Boha/abych mohl žít/tam nahoře i dole”). Následují dvě podobné písně: Slzičky (Apsora) a Mámo moje (Mamo Miri). Obě opět pomalé a smutné na stejné téma (“sedím u ní/a pláču/líbám její černé ruce/a přes slzy v očích/ji nevidím”). A když už je tíha smutnění k neunesení vyzývá nás v písni Poslouchejte (Šunen) (”že musíme být spolu/jako dřív/když jsme byli/malé děti/malé děti/Bože, bože, bože”). A někdy je smutek tak těžký a nevýslovný – Těžkost (Pharipen), že už ani rozhřešení neexistuje a běžné světské jistoty se zdají chabé, stejně tak i Bratříček (Le phralores). Vše zakončuje s náznakem cesty My všichni Romové (Savore Roma). (“Tu píseň, co hrajeme/tu také zpíváme/všichni Romové poslouchají/a také zpívají”.)

Zvuk alba obstarává hlavně skupina zkušených hudebníků. Na kytary Desiderius Dužda, na piano Pavel Dirda a Roman Lopez na bicí. Hrají s citem a na pozadí, takže vyniká saxofon Güntera Kočího či akordeon Romana Horvátha. Kdo očekával klasickou romskou kulturu, bude patrně zklamán. Žádné čardáše, ani romské rozjímavé písně, vše v pomalém a smutném jazzu. Kdo přistoupí k CD Staré slzy bez očekávání a neuzavřen, kdo si na poslech najde čas a prostor, má šanci, že osloven bude a do veliké hloubky. A takovým z vás toto CD ze srdce doporučuji.

Josef Vančura, InternetFOLK