I smutek může být krásný

Ida Kelarová nepatří právě mezi mediálně vyhledávané hvězdy, i přesto je svým originálním pojetím, kterým zpracovává odkazy rómské kultury, dobře známa i za hranicemi naší vlasti. Již delší dobu spolupracuje se skupinou Romano Rat – spolu s nimiž právě vydává nové album Staré slzy.

Ida Kelarová zaplňuje na naší hudební scéně zvláštní místo. Zdá se, že přímo jejím životním posláním je šíření a propagace rómské kultury; ne náhodou u ní zaujímají důležité místo pěvecké kursy a workshopy a v neposlední řadě pro ní má velký význam společné hraní s hudební skupinou Romano Rat. To má rozhodně daleko k pouhé interpretační rovině a už vůbec se nejedná o nějakou vypočítavou odpověď na stále trvající módní vlnu world music.

Ze spolupráce Kelarové s Romano Rat vzniklo do této doby několik pozoruhodných nahrávek, tou určitě nejzajímavější bylo více než rok staré album Dadoro. Již na něm překvapil jeho výrazný jazzový charakter, jak svojí zvukovou barevností, tak i dílčími kompozičními postupy. Na novém albu Staré slzy je pak již tato symbióza tradičního cikánského ducha s jazzovým feelingem dotažena do dokonalosti. V některých, zejména čistě instrumentálních pasážích, může dokonce posluchač nabýt dojmu, že poslouchá nějakou dobře znějící jazzovou kapelu.

Největší podíl tradičního rómského ducha tak zůstává ve zpěvu, v jeho naléhavosti a opravdovosti. Posluchač určitě nemusí rozumět textům, aby porozuměl poselství jednotlivých písní. “Máme co rozdávat/Musíme pomáhat/Všichni lidé, naslouchejte nám/Máme hodně lásky/My všichni/Jsme vděčni” – prostě jakýsi krásný smutek, jak o něm sama Kelarová píše v přiloženém textu. Základním motivem takřka všech písniček je žal, obrovský smutek nad ztrátou milovaného blízkého. Dokážete-li se naladit na tutéž strunu, album vás prostoupí a Kelarová s Romano Rat vás budou mít jasně na své straně.

Trochu horší je to však s dramaturgií alba. Přestože Staré slzy je o čtvrthodinku kratší než zmiňované Dadoro, postrádá lepší konstrukci a zejména větší gradaci. Možná si teď trochu odporuji, když o něco výše vyzvedávám schopnost hudebníků přesáhnout žánrové hranice. Nemohu se však ubránit pocitu, že zde chybí přece jen více divočejšího naturelu, jaký měly na Dadoro takové Famelija či Davoro, a ani nad jednou z devíti písní jsem nebyl tak zjihlý jako před rokem nad nádhernou Daje, daje. Na Starých slzách se mi jednotlivé písně prostě nějak slévají, zejména ty s delší stopáží. Ale abych nebyl nespravedlivý, i tady jsem si pár pěkných momentů našel. O Kelarové pěveckých kvalitách nemusíme diskutovat, přesto album zdravě projasnil a mne tím potěšil subtilní hlas Marie Duždové ve skladbě Pharipen. Skutečně nádherné jsou dva houslové motivy (Milan Horváth) v baladách Apsora a Me tuha, vyloženě jsem pookřál při dojímavém duetu Kelarová/Dužda v Mamo Miri. Víc podtržených poznámek jsem ale ve svém bločku nenašel.

Po pravdě řečeno album Staré slzy asi patří mezi ty, které by se snad ani recenzovat neměly. Pakliže sedím na jiné židli a kromě pod kůži se snadněji zarývajících čardášovek právě nejsem naladěn, smůlu mám já i poslouchané album. Druhý den však může být všechno jinak. Ida Kelarova a Romano Rat o tom jistě vědí svoje.

Igor Nováček, Freemusic