Ida Kelarová + Romano Rat: Staré slzy

Na svém novém albu Staré slzy se Ida Kelarová snaží vyzpívat z těch nejtesklivějších pocitů, jaké se jen mohou dostavit při vzpomínce na ztrátu blízkých, milovaných osob. Je to hodně silná hra s emocemi, která místy balancuje na samé hraně únosnosti. Přiznám se, že pouze v tištěné podobě, bez muziky, jsou pro mne tyto romské texty (v bookletu totiž nalezneme i jejich český a anglický překlad), v nichž se smrt skloňuje snad ve všech pádech a pochovávají se tu rodiče, milenci i děti, takřka k nepřestání. Jenomže v tom to celé je – bez muziky. V jejím společenství slova sice svůj truchlivý náboj neztrácejí, současně však získávají i další důležitý rozměr. Písně tak vyznívají nejen bolestně, ale i očistně a navíc z nich sálá ohromná dávka energie.

Protagonistka je dokonale srostlá se svojí skupinou Romano Rat a ta zas s kořeny cikánské lidové hudby. Nebýt toho, že u každé skladby je uveden autor (zpravidla kytarista a zpěvaččin partner v soukromém životě Desiderius Dužda), těžko by šlo rozpoznat, co je píseň umělá a kdy bylo čerpáno ze studnice folkloru.

Naslouchat Kelarové hlasu, v němž je síly i prožitku za tři životy najednou, je samo o sobě fascinující a vzrušující záležitostí. Napadá mne jediné srovnatelné jméno z tuzemska a sice Eva Olmerová. Však také zpěvačka, vědoma si patrně i jazzových rejstříků ve škále svých vokálních možností, přesunuje se aranžemi některých skladeb (Balvaj phurdel, Savore Roma) od atmosféry muzicírování kolem stolu na domácí zahradě pod širým nebem k barovým stolkům komorního jazzového klubu. Není to na závadu. I tady by totiž pro své žalozpěvy a krasosmutnění mohla najít takřka ideální prostředí.

Leoš Kofroň, &musiQ