Rozhovor s Idou Kelarovou

Dnešní svět ubíjí to, co je v nás přirozené. Každý hledá své štěstí, ale neumíme se otevřít.

“V osmém poschodí, v originálně řešených prostorách, trochu výš, než se tyčí okolní střechy, najdete nejen příjemné posezení,” jak praví leták pražské Café galerie Černá labuť. Jedné letošní červnové neděle jste tam mohli také najít exkluzivní workshop zpěvačky, klavíristky a hudební pedagožky Idy Kelarové.

Působení Idy Kelarové založené na seznamování veřejnosti s romskou hudbou a kulturou začalo před osmnácti lety v Anglii. O tom, že je zvyklá studentům vysvětlovat vše v angličtině, svědčilo v průběhu workshopu i to, že do českého výkladu se jí občas připletlo anglické slovíčko:

Každý jsme zavřený ve svém – jak se řekne česky box?

Když se sborově ozve “krabice!”, Ida Kelarová pokračuje:

Každý je zavřený v té své krabici a nechce se mu z ní ven. Dávám možnost, aby si každý zkusil otevřít se, vyjít z toho svého uzavřeného prostoru a pak, když se mu to nebude líbit, ať se zase do toho boxu zavře zpátky. Ale box, to zní v angličtině líp, že.

Podobně se později snaží motivovat k prožití písně Joj mamo, v níž se sólově za jejího klavírního doprovodu může každý přítomný pokusit procítit hluboký vztah k matce i vyplavit svůj smutek.

I když ti máma umřela, její spirit – spirit, to je česky duch? – je tady, hotovo!

Když jsem ji pak požádala o interwiev, poskytla mi jej ve svém domě v Bystrém u Poličky na Vysočině, kde s rodinou žije a kde zároveň působí její Mezinárodní škola pro lidský hlas. Bodrá zpěvačka usedla za rozložitý a masivní dřevěný stůl, a zapálivši si viržinko, ochotně mi vyložila své svérázné muzikantské aktivity i názory.

Říkáte, že hlas vypovídá o člověku všechno. Jaké hlasy, resp. lidé se sešli na červnovém workshopu a jak se vám s nimi pracovalo?

Pro mě byl zážitek, že jsem po dlouhé době pracovala výhradně s českými účastníky a velice mile mě potěšili. Odcházela jsem a byla hrdá na to, že existují opravdu super lidi tady u nás, protože za poslední dobu jsem měla strašně negativní zkušenosti, dokonce jsem znova uvažovala, že bych odešla z vlasti. Připadalo mi, že tady s někým pohnout, to je doživotní práce a možná, že se toho ani nedočkám. Ten den práce na workshopu mi nakonec dal tolik síly a naděje, že mě to samotnou nabilo pozitivní energií. Uvědomila jsem si, že cesta i k té romské kultuře je vlastně otevřená a že se mi podařila přes tu muziku a přes tu píseň a přes ten hlas najít a že ti čeští účastníci – a bylo jich tam nějakých pětatřicet – se za ten jeden den tak spojili, což bylo prostě nádherné vidět. Potěšilo mě, že ti lidé mají v sobě tu sílu, ten cit a že neměli strach to projevit.

Věta, která uváděla workshop: “Otevři své hrdlo, otevři své srdce, ničeho se neboj a zpívej,” původně pochází od vašeho tatínka romského původu, Kolomana Bitta. Romské písničky jste slýchala už od dětství?

Do mých patnácti let moje největší inspirace byla u tatínka na Slovensku, kde se hrálo prostě od rána do noci, tam jsem načerpala veškerou inspiraci pokračovat v této muzice, a co se týče emocí, tam jsem vlastně viděla tatínka, kdy byl opravdu sám sebou, kdy byl doma. Tam jsem ho viděla pravdivého, se slzami v očích kolikrát, prostě s otevřeným srdcem. Utkvělo to ve mně tak silně, že toto v těch lidech také hledám.

Jak jste se za ta léta dostala od prosté výuky písniček až k tomu terapeutickému pojetí?

Víte, já si myslím, že jakmile začnete pracovat s lidmi, tak začnete pracovat s psychologií, s porozuměním tomu všemu, jak to funguje, jaký ten hlas má význam, a začnete se učit a tím se vám otevírají cesty. Poslouchala jsem intuici. Přesvědčila jsem se o tom, že zrovna jako já, tak každý člověk v sobě má tolik, z čeho by měl čerpat. A o tom to právě je, abychom si začali věřit a začali čerpat z toho dobrého, co nám bylo darováno, a nehledat to pořád někde kolem sebe a být nešťastní, že to nemůžeme najít.

Vy se snažíte přimět své žáky, aby byli ve svém hudebním projevu maximálně bezprostřední. Máte zřejmě vysokou míru spontaneity vrozenou (je např. známo, že svého času jste se zamilovala a provdala během krátké služební cesty s divadlem Na provázku za anglického herce při “svátku bláznů”), ale jak se vám pracuje s lidmi, kteří třeba tolik toho vrozeného nadání a spontaneity nemají?

Já si myslím, že to má každý. Že to má třeba někde v sobě zabarikádovaný. U mě to ale bylo naopak. Když jsem byla mladá, tak jsem byla strašně spontánní, nezodpovědná, všechno jsem brala nalehko. A pak jsem opustila republiku a přestěhovala se do Anglie, kde jsem se probudila z toho snu a zjistila jsem, že zničehonic stojím v těžké realitě, o čem ten kapitalismus celý je. Že se tam o mě nikdo starat nebude a že se musím postavit na vlastní nohy a sama si něco vybudovat. Už to nebylo divadlo, parta lidí, která se támhle vybouřila nebo támhle měla úspěch.

Tam jsem si uvědomila, že za všechno, co učiním, už si budu odpovídat sama. Spontánnost a nezodpovědnost šla stranou. Dneska radši soustředím svou energii a myšlenky do té práce. Ale nelituji ničeho, z těch chyb jsem se nejvíc poučila. Nechtěla bych už nikdy zažít, že se musím stěhovat někam, kam nechci, nebo to, že mě odsud vyhazovali, a prožít, co jsem prožila v Anglii, protože tam mně opravdu nebylo dobře. Ale zase díky tomu jsem našla tuhle práci a vytvořila něco, co jsem mohla s sebou odvézt zpátky sem.

Proč myslíte, že vaše metody výuky někdo považuje za “poněkud drastické”, nebo jak se onehdy vyjádřil moderátor P. Anděl v baru Krásný ztráty, že “je to drsný”?

Je to drsný, protože aby se člověk dostal do hloubky, tak si musí projít taky svými negativními pocity, musí se s tím vypořádat. Nemůže ho to zastavit v procesu, do kterého se se mnou pustil, musí přes to přejít, transformovat to. Není to pohodlný. Když narazíte na něco, co se vám na sobě nelíbí, a musíte se s tím během pár hodin srovnat nebo můžete odjet domů, nemáte na vybranou. Chcete se dostat ještě dál, proto jste přijeli. A v tom je to drsný. Najednou se otevře něco, co člověk nečekal, musí ukázat těm ostatním i své slabé a tmavé stránky, a to není vždycky příjemné.

Ale proč bychom se měli schovávat, proč bychom měli něco tajit? Já jsem otevřený člověk a snažím se o to, abych měla co nejmíň tajemství, protože o to jsem svobodnější. Vidím to i na těch studentech, když odjíždějí, jak se jim uleví, jak se jim změní i oči, tváře, všechno. Myslím, že musíme růst celý život. Procházíme obdobími od dětství, puberty, mládí, středního věku do stáří, měníme se a musíme s tím neustále pracovat, abychom se duševně cítili líp a líp. Protože fyzicky se samozřejmě cítíme hůř a hůř. A když člověk duševně roste a neustále se obohacuje, tak věřím, že i ta smrt nakonec může být krásná.

Hodně cikánských písní je o smrti, o smutku. Jakou roli obecně hrají texty v těch písních?

Romské texty jsou vysloveně spojené s romským životem, s romskou tematikou i utrpením. Romové mezi 9. a 12. stoletím odcestovali z Indie a od té doby trpí tím, že nejsou nikde a nikdy vítáni. Tohle utrpení “nebýt vítán” mají v sobě hluboko zakořeněné a každý si je s sebou nese. Časté jsou písničky o mámě, máma znamená v romštině strašně moc jako osobnost, je to taková ta největší síla rodiny, hlava rodiny. O smrti je také hodně písniček. Když posloucháte romské písničky, je jednoduché to generalizovat tak, že pomalé písničky bývají smutné nebo o lásce, o bolesti a ty rychlé jsou veselé, živé. Tam je to rozděleno jako černá – bílá.

Je v tom záměr, že neprozrazujete předem překlad romských textů písní, které učíte?

To vniklo náhodou. Ve Walesu jsem tenkrát přemýšlela anglicky, takže celá práce vlastně vznikla v angličtině. A písničky, které jsem znala, byly pouze moravské a romské. Začala jsem čerpat z materiálu, který pocházel z mých kořenů. Protože jsem pořádně tu řeč neznala, začala jsem úplně neplánovaně vyučovat písně, kterým ti lidé nerozuměli. A říkala jsem si, jak já jim to přeložím, abych do toho vložila i tu poetiku a to všechno. Říkám, víte co, já bych to spíš zkazila, tak vám to nebudu překládat. A ono se to ujalo natolik, že účastníci kurzů mě na konci prosili, a do dneška se to stává, že ani nechtějí vědět, o čem to je. První den mají problém, druhý den mají problém, ale za takových pět šest dní už vůbec nechtějí vědět, protože oni si našli svůj vlastní hluboký význam té písně sami v sobě. V tom vlastně byla mystérie té práce a dneska vím proč. Těžko se budou přibližovat tomu citu, který potřebují vyjádřit, když budou přemýšlet nad tím, o čem ta píseň je. Otevřelo se tím pro ty lidi strašně moc svobody a prostoru.

Co si myslíte o názoru Romů, že ne-Romové nemůžou nikdy romskou muziku zahrát dobře?

Pokud tam člověk nemá ty kořeny, tak to nikdy nemůže cítit. Já cítím, že mám i romský, i ty moravský, a dneska už možná i ty anglický, protože ta historie, kterou jsem prožila, tak to si samozřejmě nesu celý život. Ale oslovuje mě nejvíc romská muzika, ta je ve mně nejsilnější. To je stejné, jako když Afričan vyroste v těch jejich šílených rytmech, tak nějaký perkusionista, tomu bude trvat roky, než se naučí to, co ten Afričan má v sobě, protože v tom vyrostl. Není pravda, že nemůže ne-Rom zahrát, ale musel by v té kultuře a v té mentalitě nějaký čas strávit, aby to cítil. Já osobně nemůžu říct, že mám sto procent krve romské, řekla bych tak osmdesát, patnáct moravské a pět ještě nějaké z toho cestování po světě.

A jak daleko je od romské hudby k jazzu?

Ani moc ne. O naší kapele třeba dneska už říkají, že se blížíme jazzu, přitom nikdo z nás není jazzový, já nejsem jazzová zpěvačka. Ty škatulky mi moc nevyhovují, proto si dovolím zabíhat do různých žánrů. Uvidíme, do čeho nás zase zaškatulkují příště Když řekne někdo Ida Kelarová – zpěvačka, tak mně to víc sedí, než když řekne “romská zpěvačka”. Protože já chci v životě ještě zpívat i jinou muziku, mě teď třeba ten jazz tak nadchl, že bych chtěla do toho trošičku nakouknout.

Máte klasické hudební vzdělání a spolupracujete s hudebníky, kteří nejsou zvyklí používat noty. Jak probíhá hudební komunikace třeba na zkouškách?

Z toho by se mohl učit každý školený muzikant. Já jsem od svých pěti let studovala muziku, zahnána do toho klasického vzdělání, takže jsem vždycky četla noty. Nebyl nikdy prostor pro to, aby vám je vzali a řekli, hele, teď si něco vymýšlej. To ohraničení muziky pro mě bylo tak silný, že když jsem dostudovala, cítila jsem se zablokovaná, když jsem ty noty před sebou neměla. Milovala jsem klasiku, Mozarta, Beethovena, ty Rachmaninovy a to všecko, to jsem cítila v hloubce duše, ale potom jsem odešla “Na provázek” s tím, že přestávám s muzikou a chci se víc věnovat experimentálnímu divadlu a tomu, co to přinese. Začala jsem využívat úplně jiných kvalit, které jsem měla v sobě a do té doby o nich nevěděla, takže divadlo mně dalo opravdu hodně.

Ale nejvíc mi dala ta kapela, když jsem zjistila, že každý z těch muzikantů má hudbu v sobě, že vlastně nestudoval – je to zázrak, že příroda obohatí lidi tak, že jsou schopni toto ze sebe všechno vytáhnout. Oni se nenaučili ani prstoklad. Já jsem musela cvičit hodiny a hodiny prstoklady, tu techniku a dva tři roky trvalo, než jsem zahrála něco bez toho, aby mě učitelka klepala tužkou po prstech. A pak potkáte muzikanty, kteří vám z fleku zahrají takové věci, že nevíte ani, kde byste měla začít. Potvrdilo se mi i to, v co jsem věřila s tím zpěvem, když jsem říkala: každý to máte v sobě.

Díky tomu, že pracuji s Romy, jsem zjistila, že tato cesta je pro mě daleko příjemnější. Naše kapela je velice aktivní, skládají se písničky, rodí se nová muzika, vždycky přijde nějaký nápad, všecko se to nějakým způsobem rozvíjí, každý do toho vloží něco svého. Jsem tím fascinovaná a ze své zkušenosti vím, že kdyby tam seděl normální profesionální muzikant a neměl by to před sebou v notách, tak to v životě třeba nezahraje nebo to zahraje z těch not, a když mu je odeberete, je naprosto ztracený, kdežto ti kluci musí v ten moment spoléhat jenom a jenom na sebe.

Kde ve vaší výuce zpěvu začíná nebo končí potřeba hlasové techniky?

Technika je v tom, že ti lidi musí zpívat. Je spousta lidí, kteří nezpívají třeba celý život, pak přijdou a řeknou: “Kelarová mě naučí zpívat!” Já vždycky říkám: já nikoho nenaučím, protože každý umí. Jde o to, že si musí uvědomit, že mají na výběr. Můžou se jít učit zpívat, normálně na klasické hlasové školení, můžou studovat strašně moc všelijakých profesionálních škol anebo si zvolit tuto cestu, kterou já nazývám přirozenou. Každý je krásný tím, že je přirozený, že se nemusí nastavovat v nějakých pózách, přestože v té klasice je to nutnost. Mně se líbí daleko víc, když někdo zpívá ze srdce, z duše. Ale je nutnost, že musí zpívat.

Já už ani nevím, kdy jsem začala zpívat – a zpívám každý den. Tak se člověk vyzpívá, pozná svůj hlas, naučí se s ním zacházet, začne pracovat i s dechem, aby věděl, že čím hlouběji se nadýchne, tím hlouběji ten hlas bude zakořeněn. Někdo přijede a já mu za deset dní pomůžu k tomu, aby si věřil, že umí zpívat – protože umí zpívat, a to dokážu! – ale když odjede domů a zpívat přestane, tak bude tam, kde byl. Pokud se ti lidi chtějí s hlasem opravdu naučit pracovat, musí pokračovat.

Máte přehled o profesním složení vašich studentů?

Věříte, že to je opravdu velmi bohatý. Mám tam herce, tanečníky, zpěváky, malíře – co se týče umělecké činnosti, ale měli jsme tam dokonce paní z kravína, dělníky, vědce. Hodně účastníků jsou psychiatři, terapeuti, ti se zajímají o moji práci. Taky různé národnosti z celého světa. Věkově – nejmladší asi sedmnáct a nejstarší sedmdesát pět let. Ale průběžně se to pohybuje od těch dvaceti do padesáti let, pak už jsou to spíš výjimky.

Jak jste vytížená koncertováním?

Třeba právě v červnu jsme měli dvacet koncertů. Někdy si vyhradíme celý měsíc a jenom koncertujeme, pak měsíc jenom workshopy, pak měsíc, kdy máme obojí. Věčně jsme na cestách. Hodně o nás vědí v zahraničí, myslím, že i víc než u nás. Tam to funguje tak, že když někoho něco nadchne, tak o tom prostě mluví s dalším a ten zas mluví dál, takže já za těch osmnáct let, kdy jsem neznala nikoho ve světě, můžu říct, že jsem si bez jakéhokoliv manažera vybudovala postavení, že lidi o mně vědí a váží si mě za tu práci, a teď když se ke mně přidala kapela, váží si jí taky. Když někam vyjedeme, je to, jako bychom jeli někam, kde už jsme něco zažili, je to velká rodina po celém světě, to je příjemný. Lidi oslovím nejenom tím koncertem, ale i workshopem, kde se s nimi setkávám daleko blíž.

Teď si říkám, že bych měla zase začít tady u nás, protože žiju tady. Jenomže tady je to daleko těžší. Třeba zavoláte organizátorovi a on vám řekne “nemám peníze” a rozumíte – my jsme devítičlenná kapela a já tady vystupuju kolikrát za tisíc, tisíc pět set korun za koncert. A to jste vyfluslá, já když jdu na jeviště, tak tam nechám všechno. A jedete domů někdy ráno a jste hotová celý den a ještě musíte cestovat půlku země a ten organizátor si myslí, kolik nevyděláte. To by mě ani neuživilo, to bych musela hrát každý den, a to nejde. Proto musíme vyjíždět ven. Neřkuli, že tady zavoláte organizátorovi a on vám řekne “cikány my nechcem”, to se taky stane. Tak je to takový je to těžký tady začínat.

*

V mottu nejnovějšího alba Staré slzy Ida Kelarová vyznává:

Pevně věřím, že nastal čas, kdy všichni potřebujeme otevřít svá srdce a společně začít tvořit lepší svět. Zjistila jsem ale, že otevřít své srdce je v dnešní době veliká dřina. A tak jezdíme po světě a otevíráme lidská srdce.

Já děkuji za rozhovor a přeji k tomu otvírání hodně síly a velkou kliku.

Simona Ester Brandejsová, Muzikus