Ida Kelarová & Romano Rat: Staré slzy

Ida Kelarová je sice asi méně známá než její sestra Iva Bittová, ale je srovnatelně zajímavá a originální. Pokud bych měl po těch desetiletích, co tvoří, nějak označit asymptoty, kam směřuje, byly by asi dvě. Víra v kouzelnou schopnost lidského hlasu sdělit emoce, předat je ostatním a spolu s nimi dojít harmonie; a stejně nezdolné přesvědčení, že romská kultura nás má čím obohatit právě pro svou schopnost emotivní výpovědi, citové vznětlivosti, neokoralosti srdce. Oba tyto směrníky se protínají v její novince Staré slzy.

Po formální stránce lze asi nejspíš muziku na albu zahrnout pod škatulku “rompop”, tedy melodicky i textově romská muzika využívající některé postupy a barvy z euroamerické populární hudby. I když úvodní i poslední píseň díky saxofonu Güntera Kočího jsou hodně jazzové, a vůbec vůně klasického jazzu je zde poměrně častá. Aniž byste rozuměli textu, vnímáte sílu emocí v písničkách, jakousi osudovost sdělení.

Všech devět písní napsali (muziku i texty) členové Romano Rat, sama Kelarová zde autorsky zastoupena není. Když si ty texty přečtete (obal obsahuje anglické i české překlady), zjistíte dvě věci – za prvé, že jsou ve výrazových prostředcích prostinké jako ten nejjednodušší folklór, a že opravdu zpívají o velkých věcech člověka – o smrti a umírání, o zabíjející chudobě, o oslovení Boha jako poslední útěchy na světě. S výjimkou závěrečné Savore Roma (My všichni Romové) jde tedy o osm písní o smrti a umírání a domnívám se, že pro naši českou mentalitu by stejné texty v češtině byly nepřijatelné. To je ale právě onen kulturní rozdíl, obohacování, které nám mohou Romové nabídnout (ono nám je nabízejí pochopitelně v době world music i různé nahrávky ze vzdálených konců světa). Například celý text písně Mamo miri (Mámo moje) zní:

Moje máma umřela. Sedím u ní a pláču. Líbám její černé ruce a přes slzy v očích ji nevidím. Mámo, maminko moje, proč jsi mě, maminko opustila? Zůstal jsem tady sám, sám malý chlapeček.

Nevyumělkovanost (a z toho plynoucí intimita) takového textu je už naší kultuře odcizená, jakkoliv takto uvažujeme v soukromí, do písní a vůbec do toho, co o našem smutku mohou slyšet ostatní, vkládáme mnohem víc kulturální stylizace a možná se tím okrádáme o očistnou funkci lidového umění.

Není se co divit, že už od prvního poslechu působí album romanticky posmutněle a pokud budete poslouchat hodně, ale hodně povrchně a nepozorně, můžete mít pocit s machou hrané náladové romské barové muziky, už díky obsazení kapely (bicí, kytara, baskytara, klavír nebo klávesy, housle, akordeon, hostující saxofon a perkuse) a charakteristicky vedeným občasným vícehlasům. Myslím si ale, že stačí trošku víc se do té muziky ponořit a zjistíte, že je zde přece jen jasně poznatelný rozdíl v kvalitě.

Pasáže, záměrně působící silně, přímočaře a v nelomených barvách na naše emoce, jsou podpořeny muzikantsky netriviálně a syrovost v hlasech není (a zřejmě nejen v případě Idy Kelarové, ale i u Desideria a Marie Duždových) průvodním jevem muzikantských naturščiků, ale současně důsledkem celé Kelarové Mezinárodní školy pro lidský hlas, projektu na pomezí muziky a muzikoterapie, kde se lidé učí otvírat svá srdce zpěvem, neboť to je první předpoklad, aby je mohli nabídnout ostatním. Tato víra Idy Kelarové se objevuje i v jejím autorském sleevenote k desce a je podle mého soudu základním klíčem k poslechu i k… slovo pochopení by zde asi působilo nepatřičně, má příliš racionální obsah, snad bych mohl napsat k spoluprožití, k vcítění.

A tak vám nakonec doporučuji vybrat si ze všech funkcí hudby právě onu, která se vyvíjí od nějakého archetypálního pravýkřiku. Až se s deskou trochu seznámíte, zavřete se s ní do pokoje, pusťte si píseň, které odpovídá vašim emocím a pokuste se – jakkoliv – intuitivně přidat svůj hlas. Užijte si ji. Písně jsou to většinou dost dlouhé (průměr vychází nad šest minut), a myslím, že pokud uděláte právě toto, bude mít paní Ida Kelarová pocit, že její muzika našla svůj cíl.

Jiří Moravský Brabec, F&C 9/2002