Životopis

Vrbno pod Pradědem

Když jsem se narodila v bruntálské porodnici, bydleli jsme ve Vrbně pod Pradědem. Přestože jsme bydleli ve Vrbně pouze do mých druhých narozenin, do dnešního dne si pamatuji živě překrásný dravý potok za domem, obrostlý velkými blatouchy. Hrávala jsem si v potoce, přestože byl ledový a naslouchala silnému zvuku proudu, který mě fascinoval. Také si pamatuji vysoké hory a hluboký hustý les, kde jsme si hrávali na indiány. Vždycky jsem sebou nosila veliký klacek, a to mi pomáhalo nebát se.

Paní sousedka nám každý večer vyprávěla pohádky tak procítěně, že jsem se kolikrát rozplakala, a vidím ji živě dodnes, jak tam sedí na štokrleti a já na ni civím s otevřenou pusou. Byla jsem šťastná.

Prešov

Maminka rozhodla, že tatínek se musí hudebně vzdělávat a musíme tedy za kariérou. Z ničeho nic jsme se odstěhovali do Prešova. Vůbec se mi tam nelíbilo a ničím mě to tam neinspirovalo. Možná je důležité dodat, že tatínek cvičil každý den a učil se číst noty, aby to tedy podle maminky někam dotáhl. Já jsem musela zpívat ve věku, kdy jsem asi neuměla ani pořádně mluvit. Moje první písnička byla “kohútik jarabý, nechoď do záhrady, polámeš ľaliu, potom ťa zabijú”:

Tatínek mě vždycky postavil na stůl a já jsem zpívala.

Kohútik jarabý nechoď do záhrady,
polámeš ľaliu, potom ťa zabijú.
A keď ťa zabijú, tak ťa pochovajú,
tam pod tú lavičku, kde páni sedajú.

Opava

Přestěhovali jsme se do Opavy, kde tatínek nastoupil do orchestru v divadle Zdeňka Nejedlého. Máma se stala ředitelkou v mateřské škole a zpívala ve sboru Moravských učitelů, kde zpívala i sólově. Pamatuji se, že se mi muzika líbila, neboť většinou zpívali Janáčka, ale už v té době mi bylo jasné, že takhle zpívat nikdy nechci. Občas jsme hrávaly se sestrou Ivou dětské roličky v divadelních hrách. Docela mě to bavilo, ale vím že mě to moc nebralo, musela jsem po večerech hrát, ráno do školy, odpoledne do hudební školy, buď na klavír nebo na čelo. Když jsem se konečně dostala domů, čekala mě spousta úkolů a lamentování a na hraní si venku s kamarádkami mi nezbýval čas. Kolikrát jsem nenáviděla všechno, co jsem musela udělat, neboť to byl vždy příkaz z maminčiny strany, přestože to se mnou myslela dobře.

Učila jsem se od pěti let hrát na piano, ke kterému mě dovedla maminčina přísná ruka.
Tatínek u mě vydržel hodiny sedět a dělat mi posluchače. Později, když už jsem uměla trochu hrát a hrála jsem malé skladbičky a povedly se mi, samým štěstím se rozplakal. On takový byl. Žil pro hudbu. Učil nás nebát se před lidmi.

Horné Saliby

Moje nejsilnější inspirace a vzpomínky mi dávalo to, když mě táta posadil na skútr a vzal mě s sebou k jeho romské rodině do Horných Salib. Svoboda. Láska. Pravda. Prostor. Život, o jakém jsem snila. Tam jsme vždycky viděli tatínka šťastného. Tam jsem zjistila, co to s člověkem udělá, když je volný, když se nedusí, když může svobodně dýchat. Táta byl jinak celý život smutný, ale v Salibách byl doma. Hrálo se, zpívalo se, plakalo se, radovalo se. Tam byly opravdové city.

Brno

Stěhujeme se do Brna, kde tatínek nastoupil v Brněnském rozhlasovém orchestru Lidových nástrojů jako hudebník, později aranžér moravského, slovenského, rumunského, maďarského a romského folklóru. Já jsem nastoupila ke studiím na konzervatoř v Brně. Utíkala jsem z domu. Hledala jsem, nevím co. V Salibách u babičky jsem se skrývala a utíkala do světa mých snů.

Porodila jsem svého syna a poprvé jsem začala žít a budovat svůj vlastní život.

Skoncovala jsem s hudbou…

Tehdy jsem se vzbouřila a se vším skoncovala a dala se na divadlo. Tatínek přede mnou klečel na kolenou, slzy mu tekly po tváři a bolestně mě prosil, abych zůstala u hudby a hrála, že muzika je všechno, že to je řeč, které každý bude rozumět, že je to univerzální jazyk a že jestli mu splním jeho největší sen, může pak teprve šťastně umřít.

Přesto jsem s muzikou skoncovala.

Nabídka do Divadla na provázku mě zachránila. Začala jsem zpívat, hrát, tvořit a čerpat ze sebe. Byla jsem šťastná. Rozvedla jsem se a začala hledat svoji cestu. Na festivalu v Dánsku jsem se opět zamilovala. Odstěhovala jsem se do Walesu, kde jsem zažila snad nejtěžší léta mého života, ale dnes vím, že byla nejdůležitější pro můj budoucí život.

Wales

Neměla jsem žádné peníze, prodala jsem svůj klavír, prodala jsem violoncello, neuměla jsem řeč, nikoho jsem neznala, svět byl moc veliký. Porodila jsem holčičku, těsně po porodu mi přišel dopis:

Milá Iduško, život je takový, děti se rodí a přicházejí na svět a zase také odcházejí. V listopadu umřel tatínek.

Nemohla jsem tenkrát ani brečet.

Tatínek nás miloval všechny. Měl překrásné rómské srdce. Po jeho smrti jsem začala koncertovat a vyučovat rómské písně, které jsem si pamatovala z dětství. Cikánská hudba se hrála u nás doma v Salibách, ale mluvit rómsky jsem se nikdy nenaučila. Babička a dědeček zakázali tatínkovi a jeho sourozencům, aby se učili rómsky, protože to pro ně představovalo něco opravdu škaredého. Pochopila jsem, že tatínkova krev ve mně koluje tak silně, že mu alespoň mohu vrátit všechnu tu lásku, kterou mi dával, a že jeho odkaz mohu tlumočit i dalším lidem.

Znovu jsem začala zpívat.

Odstěhovali jsme se do Dánska. V Dánsku jsem začala učit zpěv. Učila jsem cikánské písně a studenti plakali, nebo se radovali, a prožívali každou notu do hloubky.

Připadá mi, že mými workshopy snad prošlo celé Dánsko. Přišla mi nabídka na roční turné po celém severním Norsku. Přes noc jsme se sbalili a přestěhovali se do Norska. Učila jsem a koncertovala v každé malé vesničce. Byla to nádhera. Příroda byla tak silná, že jsem se konečně přiblížila smrti, k něčemu, čeho jsem se tolik bála. Byla to silná inspirace. Být tak blízko přírodě, jako jsem se dostala na severu, se mi už nikdy potom nepodařilo.

Našla jsem štěstí – cesta zpátky domů

Po patnáctiletém hledání své identity jsem se vrátila ke svým kořenům, do vesnice, kde tatínek žil. Vrátila jsem se natrvalo domů. Našla jsem člověka, který mě dokáže milovat takovou, jaká jsem. Společně s mým přítelem, kamarádem, kolegou, a hlavně mou největší láskou Desideriem Duždou cestujeme a koncertujeme a současně vyučujeme rómské písně. Oba jsme zakladatelé rómské skupiny Romano Rat (Rómská Krev) a občanského sdružení MIRET (Mezinárodní iniciativa pro rozvoj etnické tvorby)

Založila jsem Školu

Založila jsem svou vlastní školu “Mezinárodní školu pro lidský hlas”, která by měla sloužit všem, kteří hledají svůj vnitřní hlas. Mám svou práci moc ráda a jsem hrdá na to, že jsem našla jednu z cest, která nám všem může pomoci se otevřít tomuto reálnému modernímu světu, který svoji silou zabíjí naše city. Věřím totiž, že musíme najít naši sílu, kterou tolik potřebujeme, abychom mohli žít, být otevření, zranitelní, ale také natolik silní, že se můžeme postavit sami za sebe a nevzdát se. Protože láska je ta nejsilnější energie, která existuje, a pokud my lidé přestaneme v hloubi duše na lásku věřit, pak se vzdáme.